Kde nás najdete? Zakázkové oddělení: 499 320 459, technická kancelář: 608 075 005, 281 017 369
Kde chybí prevence,
hasiči nepomohou!
34
LET

Požární ochrana staveb – odbornost, kvalita nebo komerce?

Publikováno dne 4. 11. 2009

Autor: Eduard Vašátko

Pokud pamatuji, jednou z nejhorších věcí doby třeskutého socialismu byl trvalý rozpor mezi slovy a činy. Něco jiného se veřejně hlásalo, něco jiného se v praxi dělalo. Domníval jsem se, že v nových podmínkách se alespoň něco v této praxi změní. Máme soukromé vlastnictví, místo socialismu budujeme vlastní podniky a stavba Potěmkinových vesnic či podobných objektů již snad není hlavním produktem národního hospodářství. Bohužel – stereotypy v myšlení a jednání většiny z nás zůstaly a jede se dál, jako by se skoro nic nezměnilo. Proč o tom mluvím ? Začnu trochu zeširoka:

Jsem soudním znalcem z oboru “Materiály v požární ochraně”. Mimo to moje firma provádí požární ochranu stavebního díla. V souladu se stavebním zákonem, platnými vyhláškami a předpisy. Podle projektových podkladů, technických zprav a další dokumentace. Tato dokumentace se zpracovává podle platných českých i harmonizovaných norem a je schvalována stavebními úřady a někdy i dalšími orgány.

Pro provádění těchto prací musíme používat výhradně certifikovaných a průkazně odzkoušených materiálů. I na to jsou zákony (např. 22/97 Sb), vyhlášky, Vládní nařízení a samozřejmě i soustava zkušebních a hodnotových norem. A zkušebny. A Autorizované osoby.

Jinými slovy – tento obor (a s ním samozřejmě řada dalších, ve stavebnictví i jinde) je provázán celou soustavou platných zákonů, norem a předpisů, které musí být dodržovány již s ohledem na veřejné zájmy, aby nedošlo k obecnému ohrožení. Lze říci, že až na některé detaily existuje velmi podrobná legislativa, která by měla zajistit maximální kvalitu a zejména bezpečnost díla. To je ta první část – ta která se veřejně hlásá.

Jenže –

Slyším námitky. Hlavní zájem na kvalitním požárním zabezpečení stavby by měl mít její vlastník nebo investor. Chrání to především jeho majetek a bezpečnost jeho zaměstnanců a jeho podnikání. Ano – v některých případech to tak skutečně je, pokud funguje investorský dozor na stavbě a stavbu financuje přímý budoucí vlastník a provozovatel. Ale to není tak běžné. Daleko častěji je stavba prováděna formou dodávky na klíč a investor či budoucí majitel dostane hotovou, zkolaudovanou stavbu, o které předpokládá, že je po všech stránkách v pořádku.

Jenže stavba se provádí smluvně, podle pevné, mezi generálním dodavatelem a investorem předem schválené ceny. Cena je dána rozpočtem a rozpočet je zpracováván obvykle podle projektu, určeného pro stavební řízení. Ten bývá zpravidla velmi stručný.

Pak přijde většinou výběrové řízení pro subdodávky. I zde je hlavním kritériem cena. Všechno, co GDS ušetří na svých subdodavatelích je jeho zisk. Výsledkem je minimalizovaný rozpočet, postavený na často dosti neurčité projektové dokumentaci, kde jsou otázky požární ochrany považovány převážně za něco podružného, co zbytečně prodražuje stavbu. A na čem se dá v případě nouze ušetřit. Jak ?

Hledají se nejlevnější firmy a nejlevnější řešení. Hlavní je, aby řešení prošlo u kolaudace, aby byl papír alespoň na to nejnutnější. A protože v tomto ohledu není v předpisech zcela přesně definován požadavek, co všechno má vlastně zmíněný papír obsahovat a kolik a jakých papírů musí vlastně být, vykládá si to každý po svém. Budiž. Aspoň něco. Jenže papír je jedna věc a realita věc druhá. Jak zjistit, zda to co je na papíře je také ve skutečnosti ? Řeknete, že odpovědnost spočívá na dodavateli, ten cosi garantuje. Ano, to je pravda, ale najde investor či budoucí uživatel tohoto (většinou sub-) dodavatele, až dojde k reklamaci nebo nějakému problému ? Bude taková firma vůbec ještě existovat ?

To jsou však otázky komerčních vztahů. Role státu je ale v celém tomto procesu nezastupitelná. Žádná stavba není soukromá záležitost, vždy má vazbu na své okolí, na životní prostředí, na bezpečnost svých obyvatel a uživatelů. Stát se nemůže své odpovědnosti zbavit poukazem na odpovědnost jednotlivých dodavatelů či dalších článků tohoto řetězu. Jinak by nemusel žádné předpisy vydávat.

Jako soudní znalec přicházím často k situacím, kde musím dodatečně zjišťovat skutečný stav požárního zabezpečení objektu buď přímo pro potřeby kolaudačního řízení nebo v rámci povinného “Posouzení …” krátce po kolaudaci, protože původní dodavatel “zkrachoval”, zanikl nebo se tolikrát transformoval, že již nelze zjistit, kdo vlastně za dodávku odpovídá a potřebné doklady nejsou k dispozici. Nebo nikdy neexistovaly. Případně nelze doložit některé zkoušky, funkci materiálu nebo ochranného systému atd.ad libitum.

Při zpracovávání těchto posudků lze následnými zkouškami obvykle zjistit, že nízká cena, která byla hlavním důvodem, proč taková firma vůbec zakázku obdržela, je v relaci s kvalitou odvedeného díla a tedy i s funkci či spíše nefunkci provedené ochrany. V některých případech (zejména u nátěrů) i při dodržení předepsané tloušťky jenom stěží kryje nákupní cenu materiálů, což naznačuje i možnou záměnu vstupů, tedy vysvětlení zřejmé, ale někdy bez nákladné materiálové analýzy nedokazatelné.

Ale i vhodný a schválený materiál je možno špatnou aplikací znehodnotit. Ušetřit se totiž dá i najímáním nekvalifikovaných zahraničních nebo příležitostných dělníků, kteří nemají o funkci nebo účelu prováděných aplikací tušení, nebo je to prostě nezajímá. Pokud není v obraze ani stavební dozor (případně něco dostane, aby neviděl), dá se ušetřit řada pracovních operací a pracných detailů, které zbytečně komplikují dodavateli život. Zvlášť když nejsou příliš vidět a honí se termíny.

Dalším problémem je nedostatek znalostí a kvalifikace přímo u dodavatele. Zejména řada natěračských a malířských firem si troufá na požární ochranu ocelových nebo dřevěných nosných konstrukcí, aniž vůbec tuší, k čemu nátěr slouží a hlavně – jak musí být proveden. Je sice pravda, že se dnes již podařilo prosadit, aby tyto firmy musely být povinně autorizovány. tedy zaškoleny výrobcem nebo dodavatelem materiálu který aplikují, ale toto zaškolení bývá až na výjimky ryze formální a někteří výrobci je snad zasílají i poštou. Rozpor v zájmu je totiž zřejmý – čím více budu komplikovat prodej svého nátěru, čím složitější podmínky si budu klást – tím méně prodám. Přitom zvláště u těchto materiálů je správná funkce a životnost přímo závislá na způsobu aplikace, základních a krycích nátěrech, jejich vzájemné kompatibilitě, prostředí a řadě dalších parametrů. Troufám si – po letitých zkušenostech – tvrdit, že nejméně 30 % ze všech prováděných protipožárních nátěrů OK v ČR není funkčních již od samého počátku. Jak může někdo například aplikovat protipožární nátěry o přesně definované tloušťce, když vůbec nemá k disposici odpovídající měřící zařízení ? Tloušťky 300 nebo dokonce 900 či 1000 mikrometrů se přece nedají změřit tužkou nebo pravítkem. A většině objednatelů to zřejmě vůbec nevadí, hlavně když je dodavatel levný.

Stěny, stropy, podhledy – to jsou z požárního hlediska komplikované systémy samy o sobě, kde nemají jasno v řadě případů ani někteří projektanti. Tady je již nezbytně nutná znalost nejenom projektových norem PO, ale často i zkušebních norem a předpisů, je třeba znát nejenom požadavky a výsledky zkoušek, ale aplikační firma musí přesně vědět, co ten který parametr znamená. Stejný termín může totiž v různých druzích konstrukcí znamenat zcela odlišné funkce. Např. požární odolnost uzávěru, příčky, sloupu nebo vzduchotechnického potrubí označuje pokaždé zcela odlišné vlastnosti, jiná kritéria, která nelze zaměňovat.

Zvláštním případem jsou sádrokartonové konstrukce. Rozšířenou fikcí často i velkých firem v tomto oboru je, že se požárně dělící konstrukce ze sádrokartonu liší od běžných příček pouze záměnou materiálu. Výsledky při následné, bohužel destruktivní kontrole potom této představě odpovídají. I v tomto případě je možno říci, že nejméně 50 % všech v ČR vyrobených sádrokartonových stěn a stropů, deklarovaných jako konstrukce s požární odolností tyto parametry nemá. A ne proto, že by to dodavatel dělal vždy schválně. Prostě to neumí, třeba vůbec neví, jaký je technologický rozdíl mezi běžnou a protipožární stěnou či stropem. Případně předepsanou technologii nedodržuje, protože je pro něj nevýhodná, je pracnější, dražší. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že vedoucí pracovník jednoho z předních čs. dodavatelů sádrokartonů musel nedávno v diskusi připustit, že objem dodávek některých pomocných materiálů, nezbytných pro všechny požárně dělící konstrukce jeho systému, kvantitativně vůbec neodpovídá skutečnému množství prodaných desek pro stejný účel. Totéž lze říci o kazetových stropech a dalších konstrukcích.

Hlavní problém vidím především v nedostatečné profesionalitě dodavatelských firem v tomto oboru a to zase pramení ze skutečnosti, že provádění požární ochrany ve stavebnictví je živností volnou. Je zajímavé, že stát, který – ať již z jakýchkoliv důvodů – vypracoval a uzákonil v tomto oboru poměrně náročnou legislativu, který vynakládá značné ( i když stále ještě minimální) prostředky pro kontrolu projektů, který vyhlašuje “stanovené” výrobky k certifikaci a udržuje a financuje kontrolní orgány státního odborného dozoru nemá vůbec žádný zájem na tom základním předpokladu, totiž na kvalifikaci a odbornosti dodavatelských firem. Přitom se podle mého názoru jedná o zcela stejnou kvalifikaci a stejnou problematiku jako v oblasti instalace plynových spotřebičů, elektrorozvodů, svařování atd. Jenom ještě trochu nebezpečnější, protože unikající plyn se dá zjistit včas, ale špatně požárně zabezpečený objekt zjistíte až při požáru a to už obvykle bývá pozdě. Ovšem zatímco elektrikáři i plynaři mají své kvalifikační zkoušky, jejich profese je nějakým způsobem vázaná a nikoho by nenapadlo provádět elektrorozvody nebo svářet bez příslušného oprávnění, v oblasti požární bezpečnosti je to každému, zejména pak státním orgánům jedno. Ať žije volný trh, ať to stojí co to stojí.

Není to ovšem jediný problém. Řeklo by se, že by o správnost provedení a technické garance v požární ochraně staveb měli mít zájem především vlastníci a následně pojišťovny. Pokud jde o vlastníky – jistě, pokud to nestojí moc peněz, většina, zejména menších vlastníků zájem má a jak je vidět z řady posudků, které jsem provedl a provádím, mají zájem stav zlepšit, zvláště tam, kde se jedná o starší objekty a bezpečnost lidí.

Horší je to s pojišťovnami. Během posledních 5 let jsem kontaktoval jménem své firmy velkou většinu v ČR působících pojišťovacích ústavů s tím, že jsem jim nabízel spolupráci – výhody a slevy pro jejich zákazníky při odborném a bezpečném provedení požární ochrany stavby s tím, že by se tato skutečnost mohla naopak promítnout i do stanovení slev na pojistném – vždyť snížení potenciálního rozsahu následných škod šetří především peníze pojišťoven. Každá z těchto pojišťoven návrh přivítala, pochválila – a žádná nerealizovala. Důvody byly vždy stejné – konkurence je mezi pojišťovnami údajně tak veliká, že se to prostě udělat nedá, protože zvýšit pojistné špatně chráněné stavbě prý z konkurenčních důvodů nejde. Pokud je to pravda, bůh ochraňuj akcionáře pojišťoven, pokud jednou dojde ke skutečně vážnému požáru.

Samostatnou kapitolou jsou otázky jakosti a kvality podle norem ISO řady 9000. Tato problematika je dnes dokonce včleněna i do soustavy certifikace podle zákona 22/97Sb. a každý certifikát, vydaný oprávněnou Autorizovanou osobou musí obsahovat i vyjádření k tomuto tématu. Dokonce na samostatném papíře.

To ovšem platí pouze pro “stanovené” výrobky ve smyslu Vl. nařízení 178/97 Sb. a pro výrobce stavebního materiálu. Ale české stavební firmy, které pracují podle těchto norem ve stavební výrobě, tj. které skutečně tento systém uplatňují na stavbách a v rámci své výrobní technologie a hlavně které vyžadují tento postup i od svých subdodavatelů budete hledat za bílého dne s lucernou. Ty, se kterými jsem se ve své dosavadní praxi setkal bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky.

Zde ovšem vidím další a rozhodující problém. Certifikace podle ISO, zvláště pak certifikace stavebních systémů a technologií je drahá záležitost. Naše firma se o něco podobného snaží již druhý rok a nabídky, které jsme obdrželi od různých certifikačních pracovišť se – pouze pro základní rozsah certifikace (používáme asi 80 technologií a 150 materiálů) pohybovala někde mezi 600.000 a 2 miliony korun. K tomu si připočítejte certifikace materiálů, které sami vyrábíme, průkazné zkoušky požární odolnosti a jejich prolongaci a skutečnost, že jde o investice nehmotné povahy s dobou odpisu ( od letošního roku) 6 let. Rozpočítejte to do režie a do realizační ceny našich výstupů a zjistíte, že bychom neměli šanci uspět na trhu v konkurenci s firmami, které žádnou certifikaci nemají.

A proč by ji také měli ? Vždyť ji – až na těch pár firem, které to z nějakých důvodů (obvykle pod tlakem zahraničního partnera nebo pro dodávky do zahraničí) zavedly – nikdo vlastně nechce. Čili každá stavební firma z našeho oboru, která se k certifikaci podle řady ISO 9000 odhodlá vlastně ztrácí – i přes zvýšenou kvalitu a kvalifikaci – konkurenceschopnost na českém trhu, protože bude dražší. Kvalita něco stojí ! A to nemluvím o tom, že jsou firmy, které už začínají přecházet na standardy ISO řady 14 …. O stavební firmě jsem v ČR v této souvislosti sice ještě neslyšel, ale o strojní výrobě vím. Ovšem vždy výhradně ve vztahu k zahraničí směrem na západ od našich hranic.

Jinými slovy, kruh se uzavírá. V rámci nesmyslně liberálního živnostenského zákona, který nevyžaduje profesní kvalifikaci ani tam, kde jde o bezpečnost a životy lidí, se v souvislosti s klesajícím počtem investičních stavebních akcí, rostoucí konkurencí a nedostatkem financí akceptují často neprůkazná a nekontrolovatelná řešení od nekvalifikovaných dodavatelů, která často neposkytují ani minimální záruky dlouhodobé funkce. Přitom hlavním motivem tohoto postupu jsou úspory nákladů. A stát k tomu tiše přihlíží, protože nemá dost prostředků či snad ani zájmu, jak tomu podle stávající legislativy zabránit. Ovšem i za těchto podmínek může dojít k nákladným paradoxům:

V řadě případů chybí totiž základní spolupráce mezi investorem, dodavatelem a projektantem z hlediska možných variantních řešení. V rámci nabídkového řízení nabízí dodavatel plnění podle požadavků objednatele a je proto velmi důležité, jak jsou tyto požadavky definovány. V oblasti požární ochrany samozřejmě vždy vycházejí z projektové dokumentace. Pokud je ale přímo v projektu či v technické zprávě PO přesně specifikován například konkrétní materiál a investor si v rámci nabídky nevyžádá variantní řešení pro splnění zadaného požadavku na cílovou požární odolnost či parametr, může se dožít zajímavého překvapení. Projektant svým návrhem materiálu vlastně určuje cenu řešení a protože vychází z vlastních znalostí trhu a z podkladů, které má k disposici, nemusí to být vždy ve prospěch investora. Záleží totiž na jeho vědomostech o věcech, které spadají do jeho profese pouze okrajově. Nabídka materiálů se totiž rychle mění, platnost certifikátů a dalších dokladů zaniká a tak projektant nemůže znát ani při nejlepší vůli všechno. Proto ve většině případů sází raději na maximální bezpečnost, případně je zvyklý používat některé osvědčené systémy podle komplexního katalogu specializovaného dovozce či výrobní firmy, někdy může být i finančně či jinak přímo nebo nepřímo zainteresován na aplikaci konkrétního materiálu nebo systému. Možností je celá řada.

Navíc nezapomeňte, že se řada projektů PO zpracovává jednorázově pouze pro stavební řízení a zpracovatel původní technické zprávy PO ani nemusí vědět, že později došlo ke změně např. typu ocelové konstrukce. Víte, co může udělat ve vztahu k požární ochraně rozhodnutí investora nebo GDS, že se např. namísto válcovaných použijí v konstrukci svařované nebo lisované ocelové prvky ?

Pokud tedy objednatel v rámci nabídkového řízení vyžaduje pouze konkrétní řešení podle projektu, může se stát, že přes veškerou snahu o úspory zaplatí značně více, než by musel vynaložit, kdyby zadal požadavky variantně, na konkrétní parametr (třeba na požární odolnost konstrukce). Cenové rozdíly v jednotlivých materiálech nebo postupech mohou dosahovat často i několika set procent při dosažení stejných vlastností. Navíc ani cena materiálu nemusí být vždy určující pro výslednou cenu aplikace a často se dá splnit požadavek na stejnou nebo vyšší požární odolnost levněji i při použití dražšího výrobku. V řadě případů lze snížit náklady i přepočtem podle statického zatížení konstrukce či jinými postupy. I v tom spočívá odbornost a kvalifikace profesionální firmy.

Setkal jsem se v praxi s případy, kdy bylo úplně zbytečně vyhozeno i několik milionů korun na nákladnou požární ochranu ocelové nosné konstrukce přesto, že jednoduchým výpočtem bylo možno snadno zjistit, že tato konstrukce vyhovuje požadavkům na požární odolnost sama o sobě, bez dalších úprav. Investor ovšem musí v takových případech dávat vinu jenom sobě, protože chtěl konkrétní dodávku – a také ji dostal. Co na tom, že ji vůbec nepotřeboval. Dodavatel to možná věděl, ale proč by na to zbytečně upozorňoval, přišel by o zakázku….

To se již ale dostáváme do oblasti etiky a to je dosud v našich krajinách pojem téměř neznámý. Ostatně za etiku nás neplatí, hlavní jsou přece peníze. I to je cena za striktně liberální přístup. Ne – nejsem idealista, nejsem ani sociální demokrat či komunista, to nemá s politickou orientací co dělat – to je především otázka odborného a profesního přístupu k celé problematice. A ten v těchto střetech dostává bohužel na frak.

Nicméně na závěr alespoň jakousi naději. Protože lidí a firem, které chtějí pracovat na vyšší úrovni své profese s určitou etikou a programem je v ČR více, vzniklo koncem minulého roku profesní sdružení – Asociace firem “Požární ochrana staveb”. Toto sdružení je nepolitickou a nevýdělečnou organizací, sledující společný postup zúčastněných firem v otázkách, souvisejících s materiálovou, technickou, technologickou, hygienickou, ekologickou a komerční oblastí aplikace protipožárních prostředků, materiálů a konstrukcí ve stavební i technologické části staveb. Tolik z preambule ve stanovách, registrovaných MV ČR.

Jedním z hlavních cílů tohoto sdružení je dbát na to, aby materiály a protipožární prostředky nabízené na našem trhu a užívané jeho členy měly všechny náležitosti, vyžadované čs. stavebními předpisy a byly aplikovány správně a ekonomicky. Vedle toho si sdružení klade za cíl vytvářet potřebné podmínky pro průběžnou objektivní kontrolu jakosti a kvality všech profesních činností zajišťujících požární bezpečnosti staveb. V tomto smyslu chceme úzce spolupracovat s orgány HZS a stavebními úřady v celé republice, poskytovat pokud možno bezplatně odborné konzultace o variantních řešeních pro různé aplikace a do jisté míry vytvářet a zajišťovat potřebnou míru etiky v tomto podnikání.

To samozřejmě úzce souvisí i s otázkami členství, protože členem sdružení se může stát pouze organizace, která prokáže určitou, alespoň minimální míru odborných znalostí jak v oblasti materiálové tak i normativní, mající v rámci organizace zaveden stálý systém kontroly jakosti a kvality a pochopitelně i za předpokladu, že je ochotna se průběžně na vlastní náklady podrobit namátkové nezávislé kontrole ze strany asociací smluvně zajištěného kontrolního orgánu. Tady bych rád ujistil, že tento požadavek nebude v žádném případě brán při přijímání nových členů formálně.

Nezávislým kontrolním orgánem budou především státem akreditované zkušební laboratoře či Autorizované osoby a v tomto ohledu jsme již s některými zkušebnami a AO jednali. Způsob a podmínky jsou stanoveny tak, aby členství v asociaci bylo do určité míry zárukou pro investora, že za své peníze dostane skutečně to, co si objednal, v co nejlepší kvalitě a s maximální mírou spolehlivosti.

Asociace si klade mj. za cíl i sdružování prostředků pro společný vývoj a výzkum v oblasti materiálů a aplikací pro požární ochranu stavebního díla, protože v tomto oboru byl u nás technický rozvoj prakticky zcela zastaven a většina v současné době užívaných materiálů a konstrukcí pochází buď přímo nebo nepřímo z dovozu. Předpokládáme i spolupráci s českými výrobci perspektivních materiálů a rádi jim pomůžeme s odzkoušením i uvedením kvalitních aplikací do praxe a to jak prostřednictvím stávajícího technického zpravodaje PO INFORMACE a jeho katalogových listů, tak i pomocí internetových stránek, které budou pro tyto účely plně k disposici. Samozřejmě chce sdružení – společně s dalšími podobnými cechy a odbornými společnostmi spolupůsobit i na změny v platné legislativě, zejména pak připomínkováním stávajícího živnostenského zákona, který je – jak je již uvedeno výše – v daných pasážích zcela nevyhovující.

Jak vyplývá z předchozího – určitou naději to dává. Nicméně – šedá je každá teorie, avšak zelený je strom života. Uvidíme, jak se to časem osvědčí v praxi.

Sdílejte článek

Další články v sekci Problematika požární ochrany