Úvodník

Jak vidíte, nad úvodníkem je tentokrát hned dvojí motto. V podstatě obě vyjadřují prostý fakt, že nějak přestávám rozumět logice toho, co se okolo mě děje. Přestal jsem číst noviny a místo televizních zpráv si raději pouštím detektivky ze záznamu. Připadají mě podstatně lépe fabulované, logičtější a obvykle to na konci dobře dopadne. Což nelze vždycky říci o současném dění okolo nás, o TV ani nemluvě.

Čím dál častěji musím vzpomínat na slova mého (už dlouho jsem o něm neslyšel) přítele Emila Rubína, který v době, kdy jsme se scházeli nad požární problematikou trasy C pražského metra nikdy nezapomněl podotknout, že od té doby, co se do hasičiny plete věda a nejrůznější ty normy, už to prostě není ono. On to vlastně říkal trochu jinými slovy, ale v zásadě to vyjadřovalo totéž.

Vzpomněl jsem si na něho, když jsme stáli společně asi se 400 dalšími účastníky v areálu vysloužilého dolu Josef v Mokrsku, kde kolektiv katedry ocelových a dřevěných konstrukcí stavební fakulty ČVUT postavil experimentální přízemní objekt, na kterém byly aplikovány různé typy stropních konstrukcí a obvodových plášťů a který pak přesně ve 13.00 pan prof. Wald, který měl celou akci na povel, slavnostně zapálil.

Bylo to hezké a pravděpo-dobně i přínosné, protože každý experiment, pokud se správně vyhodnotí, má daleko větší cenu, než desítky výpočtů, postavených na nejrůznějších teoriích. To ostat-ně potvrdil i výsledek celé zkouš-ky. I když všechny původní předpoklady experimentátorů tak docela nevyšly. Tím nechci celou akci zlehčovat – naopak, jsem přesvědčen, že je nutné takové a podobné zkoušky provádět, protože pokud vyhodnocuji pře-dem známé parametry stavebních prvků za přesně definovaných podmínek na velkorozměrových konstrukcích, mohu opravit i ty původní výpočty, na jejichž základě jsem své původní předpoklady stavěl. To není nic nového, jenom bych rád připomněl, že podobných experimentů bylo již nejenom v zahraničí,ale i v ČSSR, ČSFR i ČR provedeno za posledních 30 let více, pouze nedoznaly větší publicitu, protože byly obvykle zaměřeny na ověření konkrétních materiálů či konstrukčních detailů konkrétních staveb jednotlivých firem. Mohu např. připomenout zkoušky v Radvancích, realizované v souvislosti s výstavbou JE Mochovce, v Nové Bani, kdy byly na dvoupodlažní experimentální stavbě hodnoceny materiály pro zateplování obvodových plášťů, různé akce společnosti Rockwool, nedávné putovní zkoušky zateplení obvodových plášťů v Ostravě a v Praze atd. Jenom je škoda, že tyto zkoušky a jejich výsledky nejsou nějak centrálně shromažďovány a vyhodnocovány (i když některé asi ano) a pokud se nějaký podobný experiment koná, nezkouší se v jeho rámci i některé další okrajové podmínky. Např. přidáním několika dalších pyrometrů v rámci výše uvedené zkoušky by bylo možno v praxi ověřit teploty v nejbližším okolí hořící stavby a porovnat s nimi dosavadní výpočty odstupových vzdáleností. Ale to jenom na okraj – celkově mohu konstatovat, že provedená zkouška byla užitečná a v návaznosti na dříve provedené experimenty určitě zlepší naše dosavadní znalosti o chování stavebních konstrukcí při vysokých teplotách.

Jenom bych rád varoval před přílišným optimizmem z hlediska navrhování staveb ve vztahu k podobným zkouškám. V posledních letech sílí tendence, navrhovat stavby odolné proti požáru formou jejich konstrukčního řešení. To je jistě prospěšné a má svůj význam za předpokladu, že vycházím ze známých a neměnných parametrů použitých konstrukcí. Taková kamenná nebo cihlová zeď má svoji nezpochybnitelnou požární odolnost, která je dána její tloušťkou, materiálem, způsobem namáhání, možná i technologickým postupem, jakým byla postavena, ale jde o klasický, staletími prověřený materiál. Ovšem dnes jsou ve stavbě užívány desítky a stovky materiálů, o kterých ještě před několika lety nikdo nevěděl, jejich složení se mění podle toho, kdo je vyrobil a i když existují výrobkové normy, nelze ani u stejného výrobce tvrdit, že tentýž výrobek, zhotovený před 10 lety a dnes je ve všech detailech shodný. Jistě – základní parametry vyhovují, ale existují výrobní postupy, podmínky při zpracování, různé úpravy zdánlivě nepodstatných přísad ve složení atd – a všechno může být jinak. Často totiž zapomínáme na důležitý faktor a tím je čas.

Málokdo si totiž uvědomuje, že všechny zkoušky, ať již velkorozměrové nebo laboratorní jsou prováděny na materiálech a konstrukcích, které jsou z těchto materiálů vyrobeny těsně před zkouškou či dokonce pouze pro tuto zkoušku. Nemám tím na mysli nějaké záměrné zkreslování výsledků. Prostě potřebuji vyzkoušet novou konstrukci či výrobek, takže použiji čerstvé hmoty nebo prvky, které jdou z výroby právě teď a ne ty, které byly ve skladě několik let. Ovšem získané výsledky jsou v přímém vztahu k použité skladbě – jsou časově závislé na době jejich výroby. To je v pořádku, ostatně platná legislativa mě k tomu nutí – nemohu přece uvést na trh, tím více pak aplikovat do stavby výrobek, který nemá platný certifikát či STO.

A pak se najednou na jednání SC2 dozvíte od zkušeného pracovníka autorizované zkušebny, že z jakýchsi důvodů byli nuceni při požární zkoušce použít namísto čerstvého betonového panelu panel sice shodných vlastností, ale několik let starý – a z čista jasna dostali výsledky úplně jiné než čekali, samozřejmě výrazně horší. Ovlivněné tím panelem. To se jistě může stát, ale problém spočívá v tom, že toto zjištění nikoho nealarmuje, nikdo nepátrá proč k tomu došlo a jestli to byla chyba panelu, změny ve složení betonu či technologií jeho výroby nebo vlivy stárnutí. Nejsou na to peníze, chybí čas a kapacita. Tak se na to postupně zapomene a nic se neděje. Ale zato dál děláme zkoušky na časem neověřených konstrukcích a pomíjíme nejenom vlivy stárnutí.

Nepíší to tady poprvé, upozorňoval jsem na to již v souvislosti s intumes-centními nátěry a tento problém je řešen ve vztahu k aplikaci PBZ (nátěrů,nástřiků i obkladů) i v platných projektových normách řady ČSN 73 08xx. Jenže ono se to může týkat i samotných stavebních konstrukcí. Jakým způsobem se hodnotí např. stárnutí svárů na obvodových nosných konstrukcích ? Nemyslím tím z hlediska koroze, to je jistě ošetřeno a prozkoumáno dobře. Ale jaký je vliv stárnutí svařených prvků, byť třeba kvalitně antikorozně ošetřených, z hlediska jejich struktury, lomu a dalších parametrů ? Vždyť prakticky všechny nosné konstrukce jsou ve stavbě trvale pod napětím a to přece může časem ovlivnit jejich vlastnosti při požáru. Takové ty námitky, že statistiky požárů nezjistily…atd. nelze akceptovat, protože ty statistiky podobné parametry vůbec nehodnotí. Prostě konstrukce spadne nebo ne a proč, po tom se pátrá teprve když dojde ke katastrofě celonárodního významu – dodnes se vyhodnocují důvody rychlého zřícení mrakodrapů obchodního centra v NY a dodnes není do detailů jasné, co vlastně selhalo.

Ne, že bych se chtěl vrátit do let „reálného“ socialismu před rok 1990, ale jednu věc musím tehdejšímu režimu přiznat – na neinvestiční výzkum bylo peněz dost. Mám za sebou 25 let ve výzkumu a vývoji materiálů, řešil jsem řadu státních výzkumných úkolů a co jsem si naplánoval a uměl obhájit, to jsem také dostal. A daly se tak ověřit různé materiálové parametry, např. se právě zkoušelo (a dlouhodobě) chování různých materiálů (vesměs kompozitů) pod definovaným napětím. Kdo to bude zkoušet dnes a kdo na to dá peníze ? A myslíte, že je to k ničemu ? Bohužel, stavební firmy investují především do vývoje a výzkumu, který mohou co nejrychleji zhodnotit ve vlastní produkci, ale co s nějakým stárnutím. Kdysi jsem ale někde četl, že kdesi v Itálii spadl po 20 letech železobetonový most a i po těch 20 letech ještě údajně stíhali projektanta a statika. Nevím, jak to dopadlo, to už v novinách nebylo. Když se stavěl most přes nuselské údolí a po něm pražské metro, byly prováděny různé ochrany betonových a železných tubinků proti bludným proudům, vyvolaným provozem metra a s ohledem na hmotnost tehdy sovětských vagonů byly z tubusu odstraněny ocelové desky, které tvořily podlahu pod kolejištěm, aby nebyl most přetížen. Doufám, že alespoň v tomto a takových případech tyto a podobné vlivy někdo sleduje a hlídá i dnes, abych se v příštích letech nemusel bát metrem jezdit.

Tyto úvahy mě vedou k poněkud odlišné problematice, která s tím ovšem do značné míry souvisí. Naše Asociace požární ochrany staveb připomínkovala v minulých dnech návrh úprav a změn ČSN 73 0810. Tyto změny jsou nutné a byly vyvolány vzhledem k vydání vyhlášky 23/2008 Sb. Ovšem když už se má norma měnit, je škoda, měnit jen drobnosti a protože je poslední text přece jen už 3 roky starý, byla norma přepracována takříkajíc „z gruntu“. Nic proti tomu, jak praví klasik „Kdo chvíli stál…“ Nicméně mimo jiné byl upraven a rozšířen původní článek 4.2.1, nyní ve znění čl. 4.12, který začíná slovy….

„Zpěňující nátěry, různé nástřiky,folie a jiné ochrany konstrukcí, které nemají průkazně ověřenou a zaručenou dostatečnou životnost a musejí se obnovovat, lze užít jen:…“.

Považovali bychom k tomu za užitečné uvést – např. v poznámce či jiným způsobem, metodiku či postup, jakým se mají tyto systémy průkazně ověřovat, resp. nejlépe příslušnou normu či zkušební postup. V opačném případě si bude každý výrobce či dodavatel tuto pasáž vysvětlovat jinak a odvolávat se např. na zkoušky veterometrického stárnutí nebo zkoušky v solné mlze, které nemají pro většinu těchto ochran dostatečnou vypovídací schopnost. S tím se ostatně setkáváme na každém kroku. Možná, že by stálo zato použít nějakou zkoušku z nyní již platného ETAGu 18, ale měla by to stanovit přímo norma, jinak jde o pouhou deklaraci.

Celkově tomuto článku rozumíme tak, že pokud bude dostatečná životnost prokázána, ustanovení tohoto článku se na použité vyhovující materiály nevztahuje. Předpokládám ovšem také, že se tento článek nebude vztahovat na pevné ani lepené obklady, či silikátové nástřiky nebo omítky, tedy materiály, jejichž životnost byla prokázána mimo jiné i v praxi po dobu delší 10 let. (Např. nástřiky TERFIX a PORFIX jsou v současné době užívány déle než 30 let, stejně tak desky SDK, kalciumsilikátové a cementové desky, desky z minerální čedičové vlny atd). Zmíněný článek totiž zahrnuje všechny ochrany konstrukcí, bez ohledu na jejich bázi, což nepovažuji za příliš šťastné, protože stejný požadavek bych mohl uplatnit i na celou stavbu.

Osobně se domnívám, že původně byl tento článek zaměřen především na materiály organické báze, u kterých se dají změny, vyvolané stárnutím či chemickými reakcemi vyvolanými vlivy prostředí předpokládat, zatímco postupným zobecněním se toto ustanovení dostalo do poněkud problematické polohy.

Když už jsem u těch změn, naše připomínka k čl.4.12. nebyla jediná, v téže normě byl totiž zásadním způsobem upraven i článek, týkající se těsnění prostupů kabelů a instalací. Namísto původního znění, kde se hovořilo o těsnění rozvodů tak, aby se po nich nešířil požár byla z nového textu zcela vypuštěna o šíření požáru jakákoliv zmínka:

6.2.1 Prostupy rozvodů a instalací (např. vodovodů, kanalizací, plynovodů), technických a technologických zařízení, elektrických rozvodů (kabelů, vodičů) apod., mají být navrženy tak, aby co nejméně prostupovaly požárně dělícími konstrukcemi. Konstrukce ve kterých se vyskytují tyto prostupy musí být dotaženy až k vnějším povrchům prostupujících zařízení a to ve stejné skladbě a se stejnou požární odolností. Požárně dělící konstrukce může být případně i zaměněna (nebo upravena) v dotahované části k vnějším povrchům prostupů za předpokladu, že nedojde ke snížení požární odolnosti a ani ke změně druhu konstrukce (DP1 apod.).

Prostupy musí být také navrženy a realizovány v souladu se statí 11 ČSN 730802, statí 12 ČSN 730804, statí 6.4 ČSN 650201, v případě vzduchotechnických zařízení v souladu s ČSN 730872 a dalšími ustanoveními souvisícími s prostupy v ČSN 7308..

POZNÁMKA: Je-li ve zděné, betonové, sendvičové či jiné požárně dělicí konstrukci v době výstavby vynechán montážní otvor např. pro potrubí, potom po instalaci potrubí musí být otvor dozděn, dobetonován či jinak zaplněn až k potrubí tak, aby byla zajištěna celistvost konstrukce a její požární odolnost až k vnějšímu povrchu potrubí.

A k tomu ještě vysvětlivka:

Předpokládám zrušení čl. 8.6.1 a částečnou úpravu (včetně odkazu na 6.2 ČSN 730810) čl. 8.6.2 ČSN 730802.V případě ČSN 730804 se zruší první odstavec čl. 12.2.1, zůstane ale druhý odstavec a poznámka; doplní se rovněž odkaz na ČSN 730810.Zůstává otázkou, zda se má limitovat požární odolnost jako dříve 60 min či 90 min, doporučuji „dozdívky“ bez limitu a totéž dále „manžety“. Představy, že „dozdění montážního otvoru“ ve zděné požární stěně je věcí požární zkoušky považuji za naivní, neboť vždy jde o „konkrétní kvalitu“.

Připouštím, že jsem občas naivní a nestydím se za to. Člověk musí být občas o něčem přesvědčený a byť se to zdá naivní, mám zato, že otvory v prostupech musí být požárně těsněny. Podle mého názoru se v daném případě nejedná o „dozdění“, ale o požární utěsnění. Jestliže se na jedné straně vyžaduje v čl. 6.1.5 požární odolnost příček a stěn alespoň v parametru E v šachtách a v případě uložení silových kabelů dokonce EI, je zřejmé, že se jedná především o šíření kouře. Jestliže ovšem těmito příčkami a přepážkami prostupují plastové prvky (Lze jenom obtížně předpokládat, že se v šachtě silové kabely pouze skladují a neprostupují dál, k čemu by jinak šachta byla ?), lhostejno zda kabely nebo odpadové potrubí, má dozdění na jejich těsnost při požáru zanedbatelný vliv a to výhradně za studena, protože jde prakticky vždy o termoplasty, které plastifikují a následně hoří při teplotách od 80 do 400⁰C. Zejména u plastového zejména vertikálního odpadního potrubí při požáru prakticky vždy v průběhu prvních 15 minut trubka změkne a následně se vlastní vahou přetrhne a spadne na dno šachty či příčky pod ní. Tím se otevře v horní příčce otvor a kouř z hořícího plastu se volně šíří do dalších podlaží.

Prakticky vůbec nezáleží na tom, jak pečlivě je otvor dozděn k takovému potrubí a jaká je požární odolnost tohoto zazdění, protože otvor po vyhořelé trubce vznikne vždy při požáru v jakékoliv konstrukci.

Tady malou vsuvku – nechci být příliš osobní, ale rád bych připomněl ctěnému čtenářstvu, že jsem se více než 25 let zabýval ve výzkumném ústavu problematikou a zpracováním plastů a snižováním jejich hořlavosti. Takže i při své skleróze si stále ještě něco o jejich požárně technických vlastnostech pamatuji.

Situace je o to horší, že šachtami, ať již v administrativních budovách nebo v bytových domech, hotelových objektech atd. prochází obvykle podobných potrubí více, mimo to jde často o šachty, kde jsou i kovová potrubí opatřena silnými vrstvami hořlavé či méně hořlavé izolace, obvykle na bázi PUR. Pokud vyhoří 2 nebo více takových trubek či izolací uložených v šachtě vedle sebe, vznikne v takové příčce dosti veliký otvor, umožňující další rozvoj kouře, možná, že i požáru. A i bez požárních statistik je dostatečně prokázáno, že kouř stoupá vzhůru a najde si jakýkoliv otvor.

Dá se dále předpokládat, že při zásahu hasiči v takovém objektu vůbec nezjistí, kde ohnisko požáru leží a hasební zásah je proto daleko komplikovanější a může způsobit i větší škody, než požár samotný.

Samostatnou kapitolou je toxicita kouře z plastů. Spalováním PVC vznikají exhaláty s vysokým obsahem chlorovodíku, hexachlorbenzenu (HCB), polychlo-rovaných bifenylů PCB, furanů a dioxinů. Vedle dostatečně známé toxicity HCl jde o řadu vedlejších produktů spalování, o kterých se příliš nemluví, ale které jsou karcinogenní a narušují funkci endokrinního systému. Jsou jedovaté již v koncentracích pouhých 0,006 pikogramů (1 pikogram = 0.0000000000001 g (jedna triliontina)) na kilogram tělesné hmotnosti. Je zřejmé, že šíření těchto exhalátů v hořícím objektu nemůže utěsnit žádná dobetonávka v přepážce a že je proto nutné otvory, alespoň od určité velikosti, těsnit i proti šíření kouře.

Ono je v podstatě pro pronikání kouře každé utěsnění poněkud iluzorní, ale každá možnost toto nebezpečí omezit a snížit musí být podle našeho názoru využita. Byli jsme (i jako sdružení zpracovatelů a montážních organizací) mnohokrát napadeni, že požadavkem na provádění protipožárních ucpávek prostupů si přihříváme „vlastní polívku“ a taháme stavebním firmám peníze z kapsy. Jako důkaz sloužilo odvolání na dlouhodobé statistiky, které nikdy ve větší míře nezaznamenaly rozšíření požáru přes prostupy instalací. Jenže k tomu lze vždy znovu namítat, že tyto statistiky nikdy nehodnotily, kolik lidí se otrávilo kouřovými zplodinami, pronikajícími právě přes tyto prostupy neutěsněnými instalačními šachtami a jinými netěsnostmi, které ve stavebních objektech jsou. A když se to skutečně vyhodnotí, zjištění jsou varující – vzpomene si ještě někdo na Olympik ?

Naše námitky zazněly již při novelizaci ČSN 73 0810:2005 a výsledkem byl určitý kompromis. A i když to podle našeho názoru stále ještě není na straně bezpečnosti, mám zato, že je zapotřebí tento kompromis, alespoň v té minimální míře zachovat i v nové normě. Ten přidaný a dnes odstraněný odstavec zněl takto:

„Prostupy požárně dělicí konstrukcí dvou a více potrubí podle bodů a), b), umístěné vedle sebe, se utěsňují podle 7.5.8 ČSN EN 13501-2:2004 bez ohledu na jejich světlou průřezovou plochu, pokud mezi nimi je menší vzdálenost než deset průměrů potrubí (např. potrubí podle aa) o průměru 30 mm a 50 mm, která mají mezi sebou vzdálenost 0,4 m, musí být těsněna v souladu s 7.5.8 ČSN EN 13501-2:2004).“

Není to nejlepší řešení, ale jak říkám, jde o alespoň částečný kompromis mezi optimisty, kteří věří, že pronikání kouře v prostupech nevadí a že se za tu chvilku, než lidé zjistí, že hoří a utečou nebo budou odvedení se jim tak dalece moc nestane a mezi námi skeptiky, kteří vědí, že některé silně toxické exhaláty nejsou vidět, často ani cítit a že se šíří po objektu ještě daleko dříve, než dojde k plamennému hoření. K poškození zdraví a životních funkcí nemusí ostatně v důsledku toho dojít hned, ale třeba i po několika měsících či letech. Takže snad to nakonec dobře dopadne.

Aktuality z naší společnosti:

Během minulých měsíců jsme podstatně zmodernizovali naše výrobní zařízení a proto se nám mimo jiné podařilo i rozšířit sortiment a rozšířit nabídku lepených obkladů ORDEXAL. Až dosud bylo možno realizovat s ohledem na výrobní možnosti obklady v tloušťkách po 20 mm, i když by v řadě případů stačila pro dosažení předepsané požární odolnosti tloušťka desky nižší. V současné době však již můžeme nabídnout i obklady v tloušťce 30 mm, ve zdůvodněných případech a při větších akcích výjimečně (a za příplatek) i v tloušťce 50 mm. Tím se samozřejmě doplňuje i dimenzační tabulka pro ochranu ocelových nosných konstrukcí takto:

Max.přípustné hodnoty součinitele průřezu Am/V(m^-1) při aplikaci desek tl. 30 mm

Hodnoty jsou zpracovány na základě Protokolu o klasifikaci dle ČSN EN 13501-2 č. PK2 -16-04-002-C-O pro návrhovou teplotu 500⁰CHodnoty pro jinou návrhovou teplotu než 500⁰C sdělíme na požádání. Do celkové dimenzační tabulky budou tyto a další změny zapracovány po vydání nového katalogového listu.

A jak jsem avizoval již v minulém čísle, v červnu t.r. jsme provedli ve Veselí n.L. i zkoušku laminovaných poklopů typu DEXAMIN DV/S s definovanou požární odolností EI₂ 15 DP1. Poklopy s touto požární odolností lze vyrábět do rozměrů 800 x 1200 mm, jsou zhotoveny z ocelového plechu 5 mm s laminovanou intumescentní vrstvou cca 3 mm silnou.

Poklopy s požární odolností EI₁ 45/EI₂ 60/EW 60 DP1 je možno vyrábět do rozměru 1200 x 1200 mm, základem je opět plechová deska 5 mm v kombinaci s deskou ORDEXAL 60 mm s upravenými hranami. Celková tloušťka poklopu je tedy 65 mm. Oba typy poklopů jsou průkazně zkoušeny podle ČSN EN 1634-1, ČSN EN 1363-1 a klasifikovány podle ČSN EN 13501-2. Zkoušku provedla akreditovaná zkušební laboratoř PAVUS a.s. Veselí n.L.. Bohužel – ačkoliv zkouška proběhla v červnu letošního roku, ke zkušebnímu protokolu jsme se propracovali teprve v těchto dnech, klasifikační osvědčení, STO a certifikát snad zvládneme do konce roku. PAVUS toho má prostě moc a dokumentaci jaksi nestíhá. Tím nechci kritizovat, prostě – nejsou lidi. Z toho důvodu musíme ovšem zatím odmítat potenciální zákazníky, protože co s poklopem bez dokladů? Ale věřme tomu, že se situace časem zlepší.

A na úplný závěr bych ještě chtěl připomenout, že náš každoroční seminář se bude konat ve dnech 25.11.-26.11.2008, tedy opět v úterý a ve středu v hotelu SANTON. Jako každoročně je již plně obsazen, i když se nám stejně jako v minulém roce díky porozumění pracovníků hotelu i nyní podařilo rozšířit kapacitu sálu na cca 200 lidí, takže jsme mohli vyhovět většině přihlášených. Nicméně těm, kteří nám ještě i dnes posílají své přihlášky bych rád připomněl, že uzávěrka předběžných přihlášek končila dnem 31. července a při nejlepší vůli nemůžeme zařadit účastníka, který si vzpomene 25. září. Ale nezoufejte, život je i beztak krásný a v příštím roce se třeba v Brně uvidíme i s Vámi.