Některé chyby a omyly při projektování a aplikaci prostředků, zvyšujících požární odolnost stavebních konstrukcí

Autor: Eduard Vašátko - J. Seidl a spol., s. r. o.

Vyhláška MV ČR č. 246/2001Sb.,“o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru“ platí v současné době již deset let, a tak lze hodnotit, do jaké míry se její jednotlivá ustanovení, týkající se požárně bezpečnostních zařízení vžila mezi odbornou veřejností, a jaké má její aplikace důsledky.

         Vyhláška definuje „požárně bezpečnostní zařízení“ (dále PBZ), v § 1 písm. d) jako systémy, technická zařízení a výrobky pro stavby, podmiňující požární bezpečnost stavby nebo jiného zařízení a v § 2  odst. 4, písm. f) řadí mezi tato PBZ zařízení pro omezení šíření požáru a uvádí jejich nikoliv konečný výčet, např. požární klapky, požární dveře a uzávěry otvorů včetně jejich funkčního vybavení, systémy a prvky zajišťující zvýšení požární odolnosti stavebních konstrukcí nebo snížení hořlavosti stavebních hmot[1]), vodní clony, požární přepážky a ucpávky. V § 6 tato vyhláška uvádí požadavky na montáž PBZ, v § 7 požadavky na jejich provoz, kontrolu, údržbu a opravy a v § 10 stanovuje mj. požadavky na kvalifikaci a odpovědnost za vykonané kontroly.

         Hovořím o této vyhlášce ve vztahu (k - při kontrolách zjišťovaným) poruchám PBZ proto, protože jde v podstatě o jeden z mála legislativních nástrojů, o který lze po kolaudaci stavby opřít požadavky na následné kontroly a údržbu těchto prostředků, které jsou jinak trvale uloženy zákonem 183/2006 Sb. (dále jen stavební zákon) v § 154 odst. 1, a jejichž dodržování lze jinak jen obtížně sledovat.

         Je třeba si uvědomit, že vyhláška 246/2001Sb. je o požární prevenci, a umožňuje tak následnou kontrolu všech opatření, která byla, či měla být zahrnuta v projektu, tedy kontroluje či má kontrolovat PBZ po jejich schválení a uvedení stavby do provozu. Na rozdíl od stavebního řízení, které souvisí se schvalováním projektu a provádění konkrétní stavby, je ovšem tato vyhláška zaměřena na všechny stavby a jejich požární zabezpečení. V tom je zároveň její slabina, protože je nutno vzít v úvahu, že v průběhu let byly požadavky na stavby v důsledku změn projektových norem, prováděcích předpisů a zákonů měněny a upravovány, takže nelze porovnávat stavby, uvedené do provozu v různých obdobích minulých století se stavbami, kolaudovanými v roce 2011. Jinými slovy to také znamená, že při kontrolách musí být hodnoceny veškeré protipožární úpravy a veškerá zařízení, která slouží k protipožární ochraně objektu vždy podle dokumentace, která platila v době schvalování stavby do provozu, a podle předpisů, které tehdy platily[2]).

         Tady vidím samozřejmě velký problém, protože by nemělo jít o samotnou formální kontrolu podle vyhlášky, ale skutečně o samotnou prevenci jako takovou. Na jedné straně nelze spravedlivě požadovat, aby byla každá stavba upravována z hlediska požární prevence vždy, když se změní určitá norma nebo předpis. Na druhé straně by ovšem měla existovat nějaká základní úroveň, platná pro všechny stavby, která by řešila potřebná preventivní opatření bez ohledu na to, jak je stavba stará. Pokud požární předpis císaře Josefa II. z r. 1787 mj. stanoví, kolik džberů a jaká zásoba vody musí být k hašení případného požáru k dispozici, nemělo by ještě v roce 2011 zůstat při tom, ale i historické stavby, pro které v době své výstavby tento císařský patent platil, by v současné době měly být z hlediska požární prevence vybaveny poněkud moderněji. Ostatně oč méně bylo v té době možno řešit prevenci věcně, o to více bylo dbáno např. i výšeuvedeným patentem právě na průběžné kontroly všech požárních ustanovení, které příslušný bericht stanovil, a tam, kde nebylo vše dodrženo tak, jak vrchnost nařídila, měl viník po právu potrestán býti a stavba „rozházena“ býti měla, jak se praví v následujícím  § 12.

Bohužel, až tak daleko dnešní vrchnost jíti nemůže nebo nechce, i když by k tomu určité nástroje v krajním případě možná také měla.

Nechci tyto spíše legislativní otázky příliš rozebírat, nicméně je nutno upozornit, že vyhláška, normy a další předpisy jsou účinné vždy pouze v takové míře, v jaké je vynutitelné jejich dodržování, a bohužel, velká část nedostatků, zjišťovaných při kontrolách zůstává pouze na papíře, a náprava je ve většině případů nereálná. Nevím, jak tomu bylo za císaře Josefa II., ten ovšem měl i jiné nástroje, o kterých se dnešním hasičům může jenom zdát.

Raději se nebudu po této pěšině pouštět, nevím, až kam by mě zavedla. Nicméně si dovolím nabídnout několik poznatků ze své dnes již bohužel více než 40leté praxe z oblasti vývoje, aplikace a kontroly těchto protipožárních úprav na stavbách:

Největší chyby a omyly v oblasti požárního zabezpečení stavebních konstrukcí vznikají dodatečnými úpravami a změnami v projektech a při vlastní realizaci na stavbě. Nechci se pouštět do podrobností v projektování, protože o tom budou hovořit jiní, je tu však přímá vazba mezi projektem a praktickou realizací a tu vynechat nemohu. První velký problém vidím v požadavcích investora či stavební organizace, aby byly přesně vyspecifikovány konkrétní materiály, které budou v rámci PBZ použity. Je to pochopitelné, protože je třeba zahrnout náklady do rozpočtu. Jenže - žádný projektant neví předem, zda v době stavby bude jím navržený prostředek ještě na trhu, zda je z cenového hlediska nejvhodnější, a zda je použitelný právě v době, kdy má být na stavbě aplikován. Je třeba si uvědomit, že všechny typy protipožárních nátěrů, nástřiků, obkladových desek a dalších konstrukcí patří mezi „stanovené“ výrobky podle zákona 22/1997 Sb. a NV 163/2002 Sb. či 190/2002 Sb. v platném znění a jejich certifikáty, resp. stavební technická osvědčení mohou ztratit v době stavby platnost, protože jsou časově omezená.

Záleží i na období, ve kterém bude stavba realizována - vodou ředitelné prostředky nemohou být aplikovány v nevytápěných objektech v zimě, na otevřené stavbě, právě tak jako některé obklady či nástřiky, některé musí být aplikovány až po dokončení jiných stavebních prací atd. Z toho důvodu by měl požární projekt, resp. technická zpráva požární ochrany stanovit pouze požadavky ve smyslu normy, a případná materiálová řešení pouze doporučit, nikoliv však závazně. Ovšem na tyto práce musí být pamatováno i v síťovém harmonogramu stavby (alespoň tak se tomu za mých mladých let říkalo), aby se např. nestávalo, že se po dokončení protipožárního nátěru či nástřiku začne provádět ve stejném prostoru těžká betonáž podlah nebo stropů. Pamatuji, že se třeba v Intersparu v Hostivaři muselo v době jeho výstavby v takovém případě opravovat desítky metrů nátěru, na který natekla ze stropu voda, a dodnes bych za jeho funkceschopnost ruku do ohně nedal.

Tady bych chtěl upozornit zejména projektanty PO, že je zcela nezbytné, aby dobře znali nejenom projektové, ale i zkušební předpisy a normy, a věděli, jak se jednotlivé konstrukce a materiály zkouší v praxi, a jaká pro ně platí kriteria a jednotlivé mezní stavy. Pokud při kontrole, vyvolané investorem či územním orgánem HZS přímo na stavbě zjistím, že projektant předepisuje na ochranu např. OK použití konkrétního protipožárního nátěru za podmínek, které tento nátěr při nejlepší vůli splnit nemůže, je nejvyšší čas, aby dotyčný pán či paní začal přemýšlet o pojištění za škody, způsobené při výkonu povolání.

Nejhorší ovšem je, když se k takovému požárnímu projektu přidá i snaha generálního dodavatele či subdodavatele stavební části o maximální úsporu nákladů (což je prakticky vždy) a v důsledku toho příslušný stavbyvedoucí dojde k názoru, že si protipožární úpravy provede vlastními silami nebo si nasmlouvá místního živnostníka. On sám má většinou přece také natěrače nebo fasádníky, aspoň budou mít práci. Jenže aplikace protipožárních úprav je specializovaný obor, který kromě umění natírat vyžaduje podrobnou znalost požárních norem a dalších předpisů, a řadu let praxe. Odborná firma ví, že v projektu je navržen nátěrový systém, kterým nelze požadovanou požární odolnost dosáhnout, a je povinna ze zákona (obch. zákoník) na to objednatele včas upozornit. Ale natěrač to neví a pracuje podle projektu či dokonce podle vlastní úvahy. Jednou natřít = 15minut a máme to. Výsledkem je překvapení při kolaudaci, kdy se zjistí, že i přes nejpečlivější práci má konstrukce pouze třeba jen R 30 namísto R 45, protože ten nátěr prostě víc neumí. A opravit se to nedá. Teď si to promítněte do haly 2 - 3 000 m², k tomu odložení kolaudace, protože jde o závadu bránící užívání stavby, patřičná penále dodavateli - a z potenciálního zisku několika desítek tisíc korun se může stát krach a likvidace podnikatelské firmy. To co říkám není vymyšleno, čas od času se to stává, a už jsem to několikrát zažil.

Projektant PO by měl dobře znát i možnosti aplikace jednotlivých způsobů PBZ. Jestliže např. funkce protipožárních intumescentních (zpěňujících) nátěrů spočívá v tom, že při požáru změní objem, zuhelnatí a vytvoří silnou vrstvu uhlíkaté pěny, která po určitou dobu konstrukci na které je nanesena tepelně izoluje, je zřejmé, že takto natřenou konstrukci nesmím dodatečně obkládat, protože nátěr nebude schopen vypěnit i kdyby mohl. Nebudete mít kam.

Je také zřejmé, že nátěry nemá smysl používat na konstrukce, kde jsou současně instalovány sprinklery či vodní clony. Nátěry totiž vesměs neodolávají vlhkosti, a tak funkce systému skončí ještě dávno před požárem, např. při předepsaných funkčních zkouškách sprinklerů, nejpozději však v okamžiku, kdy voda ze sprinklerů při požáru umyje vznikající pěnu z konstrukce.

Projektant by měl podrobně znát všechny vlastnosti materiálů, které do stavby navrhuje, a to nejenom z hlediska požárně technických vlastností, ale i s ohledem na jejich fyzikálně mechanické parametry a změny těchto vlastností vlivem stárnutí.  Tak například aplikace protipožárních nástřiků na železobeton je sice hojně rozšířená, a dokonce i průkazně odzkoušená z hlediska požární odolnosti, na druhé straně nikde není řečeno, na jakém betonu a pro jaký povrch se hodí, a jak dlouho bude nástřik funkční. Tady vidím další slabé místo zejména na stavbách, protože právě u nástřiků lze vady zanést do aplikace již v samém začátku.

 Adheze protipožárního nástřiku, zejména na vodorovných konstrukcích (stropech) je přímo závislá jednak na úpravě povrchu chráněného betonu (porózitě, obsahu vlhkosti, zbytku separačních prostředků, alkalitě povrchu), jednak na okolních vlivech při aplikaci a krátce po ní. Pokud jsou během aplikace či krátce po ní prováděny ve stavbě další práce vyvozující chvění či vibrace stříkané plochy, v nadzemních podlažích objektu pojíždějí těžké mechanismy atd., existuje vysoká pravděpodobnost, že takový nástřik dříve či později samovolně opadá. Adhezní vrstva mezi nástřikem a podkladem na vodorovném stropě je totiž velmi tenká, a voda z nástřiku po nanesení postupně stéká dolů k jeho povrchu, čímž zvyšuje hmotnost této povrchové vrstvy. Pokud v okamžiku, kdy není nástřik ještě dostatečně zatuhlý (což může trvat podle teploty a vlhkosti prostředí někdy i několik dnů) dojde k mechanickému působení, vibraci atd., ztrácí nástřik stabilitu, a buď odpadne ihned, případně se místně od povrchu uvolní a odpadne později. Totéž se ovšem může stát, pokud byla betonáž prováděna přímo na stavbě, a pro odformování bylo užito nafty či mastných separátorů. Nejhorší na tom je ovšem skutečnost, že k těmto jevům dochází postupně, uvolněné části drží okolní vrstva nástřiku, a k opadání pak může dojít zcela náhodně - třeba za několik měsíců či let. Potom se hledá vina u firmy, která nástřik provedla, chyba však nastala v důsledku špatné koordinace prací na stavbě, a samozřejmě i v důsledku neznalosti parametrů materiálu jak u projektanta, tak u dodavatele.

Velký problém je průkaz funkce všech PBZ. Až dosud jsou všechny průkazné zkoušky požární odolnosti prováděny pouze na jednotlivých prvcích (sloupech, nosnících, stěnách, stropech), přímo vystavených požáru. Jenže zcela chybí zkoušky aplikačních sestav a skutečného řešení na stavbě. Je sice známa požární odolnost konkrétní požárně dělicí stěny či podhledu, ale dosud nikdy nikdo neodzkoušel vliv takového podhledu na funkci protipožárního nátěru, umístěného nad ním. Na rozdíl od obkladu či silikátového nástřiku, který působí jako tepelná izolace v okamžiku, kdy byl dokončen, vytváří se tepelně izolační vrstva nátěru na konstrukci teprve v okamžiku, kdy dojde k požáru. Ovšem zkouška se provádí za podmínek, kdy na nátěr působí oheň bezprostředně, včetně jeho svítivé, oxidující složky, pojivo nátěru může rychle odhořet a zuhelnatět, a jednotlivé komponenty na sebe mohou ihned vzájemně působit. Je třeba vědět, že pěna se vytváří u běžně užívaných nátěrových systémů ze snadno karbonizující složky (obvykle škrob, dextrin, polyalkoholy, často i pojivo) pomocí redukčního prostředku a přidaného nadouvadla. Všechny složky musí při zvýšené teplotě reagovat společně a zároveň, jinak se pěna nevytvoří.

Ovšem podhled, vložený mezi plamen a nátěr růst teploty značně zpomalí, a protože výška a kvalita vrstvy izolační pěny je závislá na čase, kdy dojde k rozkladu nadouvadla, může se stát, že systém nevypění vůbec, nebo jen částečně. Plyny totiž odejdou dříve, než zkarbonizuje to ostatní.

Nejde jen o podhledy a nátěry, podobných problémů existuje mnoho, a proto je nutné (a vyžadují to dnes i platné normy), aby byly aplikace, které jednoznačně neodpovídají podmínkám při zkoušce (tzv. rozšířené aplikace) samostatně posouzeny dříve, než se na stavbě použijí. To je také další důvod, proč by měl projektant zkušební normy a postupy dobře znát.

Z těchto, a podobných neznalostí vyplývá celá řada dalších chyb a omylů. Tak například čas od času narazím na aplikaci protipožárního nátěru na trapézovém plechu, sádrokartonu, hliníkových panelech a některých dalších, pro mne těžko uvěřitelných materiálech. Je třeba si uvědomit, že zkoušky protipožárních nátěrů jsou prováděny vesměs při statickém zatížení na parametr R, tedy na kritickou mez deformace oceli při definovaném zatížení. Výsledná požární odolnost, uváděná v minutách, definuje potom teplotu, kdy dojde ke zřícení zkoušené konstrukce, což obvykle nastává okolo 500 ⁰C. Takto zkoušené materiály samozřejmě nemají žádnou definovanou funkci na jiné, než prvky ze stavební oceli, tedy jejich parametry nejsou průkazné ani na nerezovou ocel či prvky z legovaných ocelí nebo dokonce z litiny.

Pro plošnou konstrukci podhledu, střechy či stěny z trapézového plechu je požadován obvykle parametr REI nebo EI, tedy celistvost a tepelně izolační schopnost. Jenže to nemá se zkouškou stability konstrukce nic společného, mimo to jde i o jiné teploty a zcela jinou funkci, a údaje v dimenzačních tabulkách jsou v těchto případech nepoužitelné. Protože naše společnost prováděla celou řadu zkoušek nátěrů na ocelových deskách, mohu na základě dosud existujících výsledků jednoznačně konstatovat, že k překročení mezních teplot pro parametr I dochází - zcela bez ohledu na tloušťku vrstvy protipožárního nátěru - prakticky  ihned po vzniku požáru, tedy nejpozději během 2 - 3. minuty od začátku zkoušky. Nátěry totiž reagují na působení teploty nejméně 180 - 250 ⁰C a tvorba tepelně izolační pěny trvá 5 až 10 i více minut. Ovšem mezní stav I je dán překročením teploty na odvrácené straně stěny či stropu o 140 ⁰C + teplota prostředí, tedy max. 160 ⁰C, tedy v době, kdy k rozkladu protipožárního nátěru ještě vůbec nemůže dojít. Viděl jsem řadu důmyslných výpočtů a expertíz, které dokazují, že za určitých okolností …. praktické zkoušky jednoznačně potvrzují, že dodržet tento parametr prostě není bez ohledu na jakékoliv výpočty možné a to bez ohledu na typ použitého nátěru, a mohu to doložit řadou zkušebních protokolů.

Nástřik na podobné plošné prvky (třeba samotný trapézový plech) nebo jiné materiály je rovněž problematický, a to především s ohledem na rozdílnou tepelnou roztažnost nástřiku a chráněného prvku, a jeho fyzikálně-mechanické vlastnosti, např. soudržnost a homogenitu povrchu. Vrstva nástřiku je totiž poměrně křehká, a při vibraci či mechanickém namáhání opadává. Před několika lety jsem podobný případ viděl v severních Čechách, kde byl uskutečněn „odbornou“ firmou objevný projekt, totiž zvýšit  požární odolnost obkladů OK, původně zhotovených z desek PYRAL (pro nepamětníky - šlo o dvě slepené azbestocementové desky EZALIT B s Al plechem uvnitř) pomocí dodatečného nástřiku TERFIX. Vzdor tomu, že aplikace nebyla podložená žádnou předběžnou či dokonce průkaznou zkouškou, byly práce zahájeny ve značně velkém rozsahu velmi rychle, ještě rychleji však začal nástřik z obkladu opadávat, a to ještě dříve, než stačila firma akci (cca 2 000 m²) dokončit a prodat. Důsledek - značné zpoždění rekonstrukce a následné vícenáklady v rozsahu několika milionů - pokud vím - tenkrát zaplatila za dodavatele pojišťovna.

Jiným problémem jsou požární uzávěry. Nepřetržitě vysvětluji každému, kdo je ochoten poslouchat, že žádným protipožárním nátěrem nelze zvýšit požární odolnost požárních dveří nebo vrat, a nepřetržitě a znovu a znovu dostávám další stejné dotazy. Je ovšem nutno rozlišovat - o ocelových uzávěrech typu EI platí totéž, co jsem říkal o nátěrech na plechu. Uzávěry typu EW by bylo možno podobným způsobem řešit, ovšem pouze za předpokladu, že by byly splněny i všechny ostatní parametry, které příslušná norma (ČSN EN 1634-1 a další v platném znění) požaduje, to znamená teploty na obvodě, na zárubni atd., což je značně obtížné. Aplikaci by bylo nutno také doložit průkaznou zkouškou, a obávám se, že by tato zkouška vedle jistě vítaného příjmu pro zkušebnu nepřinesla potenciálnímu výrobci mnoho užitku. Až dosud existuje pouze jediná aplikace tohoto typu - totiž protipožární úprava dveří a vrat systémem DEXAMIN DV/S,[3]) která ovšem byla průkazně odzkoušena v akreditované zkušebně ještě podle ČSN 73 0852 a jejíž certifikát i protokoly platily do poloviny roku 2004, kdy skončila platnost všech zkoušek, prováděných podle dnes již zrušených zkušebních ČSN. Nové zkoušky podle evropských norem u stejného laminovaného nátěru potvrdily již podstatně nižší požární odolnosti, a to pouze pro jednokřídlové uzávěry a dvířka menších rozměrů.

Problémem jsou i dodatečné úpravy často zdánlivě nepodstatných prvků požárních uzávěrů. Je třeba si uvědomit, že jedním ze základních parametrů uzávěru je jeho celistvost, tedy parametr E. Ten je ovlivněn zejména celistvostí plášťů. Jestliže se na průkazně odzkoušené a certifikované dveře dodatečně přišroubuje samozavírač, aniž by byl s těmito dveřmi zkoušen, je to samo o sobě přísně vzato již porušení podmínek, za kterých byl uzávěr certifikován. Jestliže je ovšem později tento samozavírač odstraněn a zbydou po něm jen otvory v plášti, pak už je obtížné hovořit o požárním uzávěru. Totéž platí o výměnách zámků nebo kování.

U vrat a dveří do malých rozvoden je oblíbenou kratochvílí údržbářů instalace větrací mřížky přímo do uzávěru. To je samozřejmě nesmysl, i kdyby ta mřížka měla sama o sobě vlastní certifikát. Jedinou výjimkou může být, pokud byly takto zhotovené dveře průkazně - i s mřížkou - zkoušeny a mají certifikát a STO jako celek.

Řada chyb vzniká při aplikacích na stavbách přičiněním prováděcích organizací, i když často rovněž za spoluúčasti projektanta. Velmi závažná je např. problematika prostředí. Řada projektantů často zapomíná na to, že i když je konstrukce určena pro interiér a normální prostředí, poměrně dlouhou dobu do dokončení stavby bude vystavena povětrnostním vlivům a mechanickému namáhání. To je především problém protipožárních nátěrů. Občas přicházíme jako firma o zakázky, protože odmítneme aplikovat např. protipožární nátěr na odkrytou konstrukci s tím, že to je možné až po uzavření stavby. Za nějaký čas pak na téže stavbě vidím pilné natěrače, jak natírají, často i na mokrou konstrukci, tu a tam i v dešti nebo v mrazu, a stavbyvedoucímu to nevadí. Jak a zda vůbec bude takový systém fungovat, a zda časem neopadá si nedovoluji ani hádat, ovšem dokazujte to někomu, kdo honí termíny, a jde mu jen o to, aby dostal papír… To je myslím jeden ze základních problémů dnešních staveb. Prakticky nikomu se nejedná v těchto případech o skutečnou funkci protipožárního systému - hořet přece nebude, jde jenom o splnění „zbytečného“ předpisu.

Otázka dodržování technologických podmínek aplikace na stavbách - to je povídání samo o sobě na další článek. A zase jsme u nátěrů a nástřiků. V obou případech se jedná o systém, tj. základní nátěr, funkční vrstvu a krycí nátěr, přičemž pro přímou aplikaci je nutno dodržet stejné složení a stejný postup, jaký byl užit při výrobě zkušebního vzorku pro průkazné zkoušky. To znamená stejný základ, stejný krycí nátěr. Problém ovšem je, že velká většina ocelových konstrukcí přichází na stavbu  již opatřená základním nátěrem a jenom někdy (zejména u menších staveb) je známo, o jaký základ a na jaké bázi se jedná. Pokud ovšem není průkazně doloženo, že jde o stejný základ, nebo alespoň o stejné složení základu, uvedené v platném certifikátu použitého intumescentního systému, neměl by být protipožární systém aplikován, protože může dojít k selhání. Prostě na konstrukci je nanášeno něco jiného, než bylo zkoušeno a funkce se dokladuje certifikátem, který se týká jiného systému. Ani touto otázkou se nikdo nezdržuje, a nátěry občas provádí každý, kdo ,,udrží v ruce štětku“.

Stejný problém bývá i u krycích nátěrů. Ten může snížit finální vlastnosti izolační pěny - zpomalí nebo znemožní vypěnění. Záleží také na celkové vydatnosti krycího nátěru - příliš slabá vrstva nezajistí potřebnou barevnost či parotěsnou zábranu, naopak příliš silná vrstva může opět znemožnit tvorbu pěny. To platí i v případech dlouhodobé údržby, kdy se povrch intumescentního systému po několika letech znovu natře, aby to v hale lépe vypadalo. Obvykle provozovatel ani netuší, že je na konstrukci něco jiného, než běžný antikorozní nátěr.

Problémem je také dílenské provádění protipožárních úprav. I dobře připravený nosník či sloup v dílně může být znehodnocen tím, že je odvezen na stavbu v dešti, případně je na stavbě až do montáže nevhodně uskladněn. Mimo to musí být po montáži stejně dodatečně upravovány spoje, a tím se práce prodraží, navíc s rizikem dodatečného znehodnocení.

Nejde jen o nátěry. Při kontrolách často zjišťuji drobící se vrstvy podkorodovaných protipožárních nástřiků na OK, na které byl nástřik proveden bez vhodné antikorozní úpravy, nástřiky popraskané ve vrstvách s mnoha drobnými trhlinkami, které tam byly zaneseny již přímo při aplikaci např. špatným rozmícháním, nebo špatným dávkováním jednotlivých složek nástřikové směsi. Netěsné kabelové ucpávky, přes které je vidět, vadná těsnění dilatačních spár, zvláštní kapitolou je montáž rozebiratelných kabelových ucpávek z intumescentních sáčků atd. I obklady se dají špatnou  montáží, nevhodnou skladbou desek, nevhodnými vruty, vzdálenostmi kotvicích prvků od sebe a řadou dalších chyb znehodnotit.

To všechno jsou ovšem certifikované výrobky, které jejich výrobci občas prodávají zájemcům jenom po formálním zaškolení. A většina z nich si také myslí, že po takovém zaškolení může každý provádět kvalifikované práce v požární prevenci, přece nelze omezovat svobodný trh a podnikání. Zajímalo by mne, jestli by stejné zásady mohly platit např. pro montáž elektrických či plynových instalací, svařování a další podobné činnosti. Tam je každému jasné, že by to přímo ohrozilo bezpečnost a životy lidí. Pro požární prevenci to však neplatí. Ovšem proč je tedy nutno tyto výrobky za drahé peníze certifikovat, když je každému povoleno je špatnou aplikací znehodnotit?

Nevím, zda si jednotliví výrobci uvědomují vlastní odpovědnost, kterou mají při školení montážních organizací na aplikaci svých výrobků. V § 6 a v § 10 již zmíněné vyhlášky 246/2001 Sb. je uložena povinnost montážní organizaci provádět montáž či aplikaci PBZ podle technologických předpisů výrobce, a potvrdit písemně, že tak učinila, na druhé straně je otázka, do jaké míry by uspěli jednotliví výrobci v případech soudního sporu při dokazování, do jaké míry a jak podrobně byli jednotliví pracovníci montážních organizací zaškoleni, a jak podrobná je předávaná technologická dokumentace k jednotlivým aplikacím. V tomto ohledu považuji za špičková školení, prováděná např. Cechem sádrokartonářů, firmami HILTI, PROMAT či INTUMEX, které mají skutečně velmi dobře zpracovanou dokumentaci, jejich školení jsou prováděna periodicky, a tyto firmy mají přehled o tom, koho zaškolily a obvykle občas kontrolují i jejich práci, ovšem nevím, do jaké míry by obstála školení některých výrobců protipožárních nátěrů.

Samostatnou kapitolou je životnost a stárnutí. Každý materiál má svoji životnost, a vlivem okolního prostředí a vzdušné vlhkosti může postupně ztrácet svoji funkci. Vlivy agresivity prostředí mohou být velmi různé, a mohou se projevovat nejrůznějšími způsoby, ať již ztrátou adheze na podklad, ztrátou mechanické pevnosti a fyzikálně mechanických vlastností, až po postupné zhoršování požárně technických parametrů. Na druhé straně platný stavební zákon ve svém § 156, odst. 1 říká, že pro stavbu se mohou používat pouze takové materiály a výrobky, které mají při běžné údržbě stejnou životnost, jako stavba sama.

Seriózní výrobci v zahraničí obvykle svůj výrobek - zejména pak protipožární nátěry sledují. Vždy po určité době se při uložení v přesně definovaném stálém prostředí spálí podle normy jedna nebo několik zkušebních desek, a porovnává se s funkcí nové desky, čerstvě natřené. Dosud známé nejdelší hodnocení v tomto směru nepřesahuje 15 let, kdy ovšem v některých případech tvorba pěny a požární odolnost poklesla cca o 10 - 15 %. To již může znamenat pokles v řádu několika minut, a tedy i příslušného stupně požární odolnosti. V jiných případech se naopak dlouhodobá funkceschopnost prokázala. Zdůrazňuji ovšem, že záleží také na povaze a průkaznosti konkrétně prováděných zkoušek, veterometrické zkoušky jsou pro tyto případy podle mého názory nedostačující.

Ale je vcelku lhostejné, zda má nátěr prokázanou životnost 10 nebo 15  let. V každém případě bude třeba nátěr po určité době obnovit. Ovšem jedná se o silnovrstvé nátěry, jejichž odstranění (a odstraněny musí být vždy až na ocel) je velmi obtížné. A je nutno vzít v úvahu okolnosti - objekt je už řadu let v užívání, v provozu - domnívá se snad někdo, že se budova vystěhuje a nátěry opískují a obnoví? V lepším případě se dodatečně provede obklad (pokud to konstrukce a provoz unese), nejčastěji se na to tiše zapomene, a pokud netlačí pojišťovna - jede se dál, s tím rozdílem, že objekt je požárně nechráněný.

Na výše uvedené téma by se dalo hovořit ještě velmi dlouho, problém je ovšem v tom, že se tyto vady opakují stále znovu, a to zcela bez ohledu na to, zda se na ně upozorňuje, či nikoliv. Je otázka, zda již nenastal čas přitvrdit, a vyvozovat z opakovaného neplnění natvrdo pokuty či jiné právní postihy, a to nejenom konkrétních osob, ale i investorů či provozovatelů.